PLEJER.CZ: Skutečným vítězem fotbalového MS v Rusku je Putin

Za právě skončeným světovm šampionátem ve fotbale se ohlíží prvozovatel těchto webových stránek Petr Nosálek v rozhovoru pro server Hlídací pes. Otázky mu položil šéfredaktor Robert Břešťan.

Obstálo Rusko jako pořadatelská země fotbalového MS?

Rusko obstálo jako hostitel zdaleka nejlepšího šampionátu z těch, které se měly hrát jinde, nebo měly být aspoň bojkotovány – už proto, že ho v roce 2010 získalo „cinknutou“ volbou. V ní naopak neobstály uplácející kandidátské země a úplatní členové tehdejšího výkonného výboru Mezinárodní fotbalové federace (FIFA), kteří jako hokynáři prodávali své volební hlasy za peníze nebo jiné výhody. Usvědčil je například novinářský tým Sunday Times natáčející skrytou kamerou a později i vyšetřování korupčního skandálu FIFA vedené americkou FBI a švýcarskou generální prokuraturou.

Ruská nabídka byla, co se týče stadionů a infrastruktury, chudobná především ve srovnání s anglickou. Kolébka fotbalu by díky tradici, moderním stadionům a fungující infrastruktuře dokázala vrcholný turnaj uspořádat prakticky ze dne na den, zatímco Rusko, které se ani neprobojovalo na MS 2010, ve všech ohledech zaostávalo – jeho kandidaturu považovala i samotná FIFA za nejriskantnější ze čtyř předložených projektů.

Tehdejší ruský premiér a milovník ledního hokeje Vladimír Putin však v sobě náhle objevil fotbalového fanouška a jeho země začala podnikat všemožné zákulisní kroky k tomu, aby parta vedená dnes už odstaveným šéfem FIFA Seppem Blatterem do volby pořadatele změnila názor. Někdejší britský špion Christopher Steele, jenž v 90. letech pracoval v Moskvě pro rozvědku MI6 a měl z té doby vynikající kontakty v ruských vládních i podnikatelských kruzích, posílal do Londýna znepokojivé zprávy: Rusové se prý snaží ovlivnit volbu uzavíráním tajných dohod o dodávkách plynu, reciproční podporou Kataru jako uchazeče o pořádání MS 2022 i úplatky a dárky – mluvilo se dokonce i o obrazech z petrohradské Ermitáže – pro hlasující členy výkonného výboru FIFA.

Anglická Fotbalová asociace (FA) do kandidatury investovala 15 milionů liber (podle tehdejšího kurzu asi 440 milionů korun), místní samosprávy přihodily dalšího 2,1 milionu. Při prosincové volbě přijeli do Curychu nabídku své země osobně podpořit tehdejší britský premiér David Cameron, čestný předseda FA princ William a fotbalová ikona David Beckham. Anglie přesto dostala v prvním kole pouhé dva hlasy z 22 možných (dva z 24 členů výkonného výboru FIFA byli kvůli korupčnímu chování už dříve suspendováni). Rusko získalo hned napoprvé víc hlasů (9) než společné nabídky Španělska a Portugalska (7) i Belgie a Nizozemska (4) a ve druhém kole mu 13 hlasů stačilo k jasnému vítězství.

Samotný turnaj nemůžu hodnotit jinak než jako velký organizační úspěch pořádající země: v Rusku se hrálo na krásných a skoro plných stadionech, doprava fungovala a ubytovací kapacity, jakkoli nehorázně předražované, zvládly příval fanoušků, kteří velmi oceňovali proslulou ruskou pohostinnost. Hlavně se ale nenaplnily obavy bezpečnostních expertů z možných teroristických útoků a rasismu ruských fotbalových chuligánů. Putinově administrativě se to všechno podařilo „ošéfovat“ za odhadovaných 12 miliard dolarů (přibližně 264 miliard korun), což je vlastně pakatel ve srovnání s astronomickými 51 miliardami dolarů investovanými do zimních olympijských her 2014 v Soči (pro srovnání: ZOH 2010 v kanadském Vancouveru stály 6,4 miliardy dolarů, ZOH 2018 v korejském Pchjongčchangu 12,9 miliardy dolarů).

Předseda FIFA Gianni Infantino šampionát v Rusku označil už dva dny před finále za nejlepší mistrovství světa v dějinách kopané a Vladimír Putin, který je od roku 2012 znovu prezidentem, si může mnout ruce: Rusko po celý měsíc přitahovalo pozornost celého světa pozitivními obrázky a jeho lid na chvíli zapomněl na stagnující hospodářství, politické represe a bující korupci v zemi. Putin se nechal do nejvyšší funkce zvolit poprvé na základě společenské smlouvy, která zněla „Dejte mi moc a já vám dám pořádek“. Při druhé volbě Rusům slíbil výměnou za moc blahobyt a při třetí hrdost. Myslím, že i díky nečekaně dobrým výsledkům ruských fotbalistů na šampionátu může být s plněním svého třetího závazku spokojen.

Rusko tedy podle tebe na mistrovství světa obstálo i herně?

Už jsem to naznačil, ale musím přiznat, že po první fázi šampionátu jsem nesdílel nadšení většiny televizních expertů, kteří se nad výkony ruské „sborné“ až nekriticky rozplývali. Porazit ve skupině Saúdskou Arábii a Egypt s nedoléčenou hvězdou Mohamedem Salahem byla na domácí půdě vlastně povinnost a teprve porážka 0:3 s Uruguayí ukázala, kde asi končí možnosti ruských fotbalistů. Ti ale, hnáni celou zemí propadající fotbalovému šílenství, v sobě objevili dříve nevídané vlastnosti – nezměrnou bojovnost a týmového ducha – a ve vylučovací fázi turnaje pak dokázali sehrát vyrovnané partie s mnohem fotbalovějšími týmy Španělska a Chorvatska.

Srovnávat snažení fotbalové jedenáctky s hrdinstvím obránců Stalingradu za druhé světové války, jak to dělala ruská média, mi přišlo dost nevkusné. Na druhé straně jsem ale ocenil, že Rusové, kteří v hokeji a dalších sportech považují všechno kromě zlata za neúspěch, své fotbalisty po prohraném penaltovém rozstřelu ve čtvrtfinále s Chorvatskem nezatratili. Politici, novináři i fanoušci naopak nešetřili chválou – po právu, protože mužstvo vedené trenérem Stanislavem Čerčesovem na šampionátu podávalo proti favoritům výkony nad hranicí svých možností.

Snad to v kombinaci se zmodernizovanými stadiony a infrastrukturou přispěje ke zvýšení úrovně ruského fotbalu a zájmu o něj podobně jako v Polsku po Euru 2012. Rád bych řekl, že i tak jako na Ukrajině, která mistrovství Evropy před šesti lety uspořádala společně s Polskem, ale tam tento trend o dva roky později násilně uťala ruská anexe Krymu a boje na východě země. Mimochodem, pověstní „zelení mužíčci“ se na Ukrajině objevili pouhé čtyři dny po skončení ZOH 2014 v Soči a právě v tomto městě teď skončilo tažení ruských fotbalistů na mistrovství světa...

Odehrával se někdy v minulosti fotbalový šampionát v zemi, proti níž by byly zároveň vedeny mezinárodní sankce, která vede vojenské operace na území svého souseda a která vede hybridní válku proti zemím, jež se mistrovství účastní?

Hybridní válka je fenomén současného postpravdivého světa a hledat ve skoro devadesátileté historii fotbalových šampionátů přiléhavé paralely k mistrovství světa v Rusku je už jen proto dost obtížné. Ale myslet si, že fotbal v jeho vrcholné podobě neovlivňují (rozuměj: nezneužívají) politici, především ti s diktátorskými sklony, by bylo naivní. FIFA sice bláhově, nebo spíš poťouchle hlásá, že politika do fotbalu nepatří, a sama trestá vměšování vlád do záležitostí národních svazů přísnými sankcemi, ale v roce 2013 musela na sympoziu akademiků a fotbalových historiků sama přiznat, že dva šampionáty hrubým způsobem ovlivnily diktátorské režimy pořadatelských zemí, jimž fotbal posloužil jako nástroj politické propagandy.

MS 1934 v Itálii zfixloval fašistický vůdce Benito Mussolini, který moderní, kultivovanou podobou kopané prý sám pohrdal jako nemužným sportem, nicméně velmi dobře chápal, jak on sám i jeho režim mohou na popularitě fotbalu vydělat. Triumf své země naplánoval do takových detailů, že nechal vyrobit obří pohár zvaný Coppa del Duce, který po finále osobně předal kapitánovi vítězné „squadry azzurri“ společně se šestkrát menší oficiální trofejí – pohárem Julese Rimeta.

Na praktiky italského diktátora asi nejvíc doplatili Rakušané, jejichž wunderteam v čele s rodákem z moravského Kozlova Matthiasem Sindelarem byl v té době možná nejlepším fotbalovým týmem na světě. Mussolini den před semifinálovým duelem Itálie – Rakousko povečeřel se švédským rozhodčím Ivanem Eklindem a ten pak v zápase dělal možné i nemožné, aby domácí tým protlačil do finále. Legendární útočník Josef Bican, který na tomto šampionátu ještě reprezentoval Rakousko, po letech vzpomínal, jak jeho přihrávku na křídelníka Karla Zischeka odhlavičkoval... Eklind! Italové vyhráli 1:0 jen díky tomu, že v 19. minutě dotlačili za brankovou čáru rakouského gólmana Petera Platzera i s chyceným míčem a Eklind k překvapení všech odpískal gól.

Ve finále proti Itálii pak Eklindovu „nestrannost“ pocítili Čechoslováci, protože Mussolinim zpracovaný Švéd rozhodoval i závěrečný zápas turnaje, ačkoli byl původně nominován belgický sudí. Duce se údajně snažil zařídit i semifinálovou výhru ČSR nad Německem 3:1, protože Italové považovali mužstvo vedené kapitánem Františkem Pláničkou za lehčího finálového soupeře. Zápas o zlato, který Italové otočili až v prodloužení a vyhráli 2:1, pak Mussolini bral jako nesmírně prestižní politicko-ideologickou záležitost: podle dobových pramenů duceho rozzuřilo, že Československo právě v den finále oficiálně oznámilo spojenectví s komunistickým Sovětským svazem proti hrozbě fašistického Německa, což pak bylo o rok později stvrzeno mezistátní smlouvou.

Druhým zmanipulovaným šampionátem bylo MS 1978 v Argentině, kde v té době už dva roky vládla brutální vojenská junta. Generál Jorge Videla & spol., kteří podle pozdějších odhadů nechali zmizet na 30 tisíc převážně levicových oponentů, zoufale potřebovali vylepšit obraz své země ve světě a odvést pozornost Argentinců od domácí politické i ekonomické bídy – a je třeba dodat, že jim v tom „nezištně“ pomáhal historicky první arcikorupčník v čele FIFA, Brazilec João Havelange. Nejdůležitější zápasy šampionátu se hrály na stadionu El Monumental v Buenos Aires a pamětníci vzpomínají, že ryk fanoušků v jeho ochozech se mísil s nářkem týraných odpůrců režimu, který v těsné blízkosti zřídil svou hlavní mučírnu.

K nejtemnějším kapitolám dějin fotbalových šampionátů patří utkání Argentina – Peru 6:0 ve čtvrtfinálové skupině, kterou domácí celek musel absolvovat v Rosariu, neboť v úvodní fázi podlehl Itálii a nevyhrál základní skupinu. „Albicelestes“ věděli, že chtějí-li účast ve finále vyfouknout svému největšímu fotbalovému nepříteli Brazílii, musejí peruánského outsidera porazit aspoň o tři a vstřelit nejmíň čtyři branky. Gólovou normu nakonec hladce „přeplnili“ prý i díky tomu, že branku Peru hájil Ramón Quiroga, původem Argentinec a dokonce rodák z Rosaria. Blíž pravdě ale nejspíš bude, že argentinská vláda pojistila příznivý výsledek dodávkou 35.000 tun obílí a snad i zbraní do Peru... Bílomodří pak ve finále udolali Nizozemsko 3:1 po prodloužení a stali se poprvé mistry světa. Mnozí argentinští pamětníci tvrdí, že nebýt triumfu na MS, padla by junta mnohem dřív než v roce 1983, po prohraném vojenském konfliktu s Británií o Falklandy.

Na dokreslení faktu, že fotbalové šampionáty tuze rády pořádaly, pořádají a zřejmě i dál budou pořádat diktátorské režimy toužící po demokratickém hávu, ještě doplním, že kvůli válce nakonec neuskutečněné MS 1942 chtělo zorganizovat Německo. Aniž bych chtěl jakkoli srovnávat Putina s Hitlerem nebo Mussolinim či naznačovat, že se i teď na turnaji v Rusku manipulovaly zápasy, ruský vůdce je pro mě jen dalším exemplářem této zvláštní sorty fotbalových fanoušků.

V souvislosti s anexí Krymu krátce po OH v Soči se ozývaly výzvy k bojkotu MS či odebrání pořadatelství Rusku. Proč k tomu nakonec nebyla vůle?

Protestní hlasy se ozývaly už od volby pořadatelských zemí MS 2018 a MS 2022 a zpočátku se domáhaly především vyšetření a potrestání podvodů a uplácení spojených s hlasováním. Po bojkotu šampionátu v Rusku a Kataru ze strany členských zemí Evropské fotbalové unie (UEFA) volal v roce 2014 tehdejší předseda FA David Bernstein, zatímco šéf německé fotbalové ligy Reinhard Rauball navrhl, aby evropští členové z FIFA odešli, pokud Blatter nezveřejní celé znění vyšetřovací zprávy o skandálním pozadí volby.

O rok později Blatter padl a FIFA se pod novým bossem Giannim Infantinem, který byl předtím pravou rukou dnes už také zdiskreditovaného předsedy UEFA Michela Platiniho, začala tvářit, že nastoupila cestu k morální očistě a transparentnosti. Blattera dodnes pojí vřelé vztahy s Kremlem a osobně s Putinem, který Švýcara potrestaného šestiletým zákazem činnosti ve fotbale pozval na MS v Rusku aspoň jako čestného hosta. V náklonnosti k ruskému vedení vcelku logicky pokračují i Blatterovi pohrobci ovládající „novou“ FIFA. Čekat od nich, že snad Rusku a Kataru odeberou podvodně dohozené šampionáty a uspořádají nové volby, tedy byla čirá bláhovost.

Postupně přibývaly i obavy z chování ruských fotbalových chuligánů, kteří řádili na ME 2012 v Polsku a na Ukrajině i na ME 2016 ve Francii, a předmětem kritiky byla také diskriminace sexuálních menšin v Rusku. Před třemi lety začal obrovský skandál kolem státem sponzorovaného dopování ruských sportovců, který trvá vlastně dodnes. Největší vlny protestů ale od roku 2014 vyvolávala agresivní politika Kremlu vůči Ukrajině – už vzpomínaná anexe Krymu a rozmístění ruských jednotek na Donbasu i sestřelení malajsijského letadla v této oblasti – a letos samozřejmě ještě přilila oleje do ohně aféra Skripal. Myslím, že po otrávení dvojitého ruského ex-agenta a jeho dcery bojovou látkou novičok v anglickém Salisbury jsme možná byli bojkotu fotbalového šampionátu v Rusku dost blízko. Británii byly v tomto kroku ochotny podpořit Polsko, Švédsko, Dánsko, Island, Japonsko a Austrálie (čest jejich památce!) a jsem přesvědčen, že se o takto razantní reakci seriózně uvažovalo.

Proč to tedy skončilo jen hanebně krotkým, i když dost očekávatelným „trestem“ v podobě absence několika málo hlav států ve VIP lóžích ruských stadionů? Především chyběla podpora většího počtu fotbalově významných zemí – Německa, Francie, Španělska. Mám pocit, že jejich politické špičky se prostě zalekly nepředvídatelných následků takového kroku, protože šlápnutí na oblíbenou hračku by Putina asi zasáhlo víc než všechny ekonomické sankce. Utrpěla by totiž jeho ruská hrdost a do beztak napjaté geopolitické situace by mohl přibýt další konflikt netušených rozměrů.

Říká se – netahejte do sportu politiku... Ale je sport, či konkrétně fotbal, s politikou spojen?

Pokud to dostatečně nevyplynulo už z toho, co tady bylo řečeno, pomůžu si článkem Tryggviho Kristjánssona, jehož text vyšel před časem na serveru These Football Times, a položím ti otázku: Myslíš, že třeba logo Gazpromu na dresech Schalke 04, které má tomuto bundesligovému klubu jen v letech 2017-22 vynést v případě sportovních úspěchů až 150 milionů eur (skoro 4 miliardy korun), je projevem čiré starostlivosti šéfů ruského plynárenského molochu o blaho německého sportu?

Gazprom je od roku 1989 pokračovatelem starého dobrého Ministerstva plynárenského průmyslu ze sovětské éry, a jako takový je největším světovým producentem zemního plynu. V polovině 90. let podnik sice vstoupil na burzu, ale stát v něm dodnes drží kontrolní balík akcií a je s ním propojen i personálně – například současný předseda představenstva Gazpromu Alexej Miller je bývalý náměstek ministra energetiky. Plynárenský koncern sponzoruje gymnastiku, box a lední hokej, ale zdaleka nejvíc investuje (to slovo je zcela namístě, jak uvidíme dále) do fotbalu. Říká se, že ze všech nevýznamných oborů lidské činnosti je fotbal zdaleka nejvýznamnější, a Gazpromu (rozuměj: Kremlu) slouží k rozšiřování politického a ekonomického vlivu ve světě.

Gazprom donedávna byl nebo ještě je sponzorem čtyř velkých klubů: Zenitu z Putinova rodného Petrohradu, londýnské Chelsea, Schalke a Crvene zvezdy Bělehrad. Zdánlivě nejméně důležitou sponzorskou smlouvu uzavřel v roce 2012 s Chelsea a stal je jejím globálním dodavatelem energie. Lze se domnívat, že to byla jen zástěrka k tomu, aby „Blues“ mohli obcházet pravidlo finanční fair play, kterým se UEFA pod hrozbou sankcí snaží držet na uzdě nezřízené utrácení fotbalových velkoklubů, především za přestupy hráčů. Husí kůže ale naskočí, když si uvědomíme, že majitelem Chelsea je ruský magnát a Putinův přítel Roman Abramovič, který v roce 2005 prodal za 13 miliard dolarů (skoro 300 miliard korun) svůj podíl v ropném kolosu Sibněft... komu jinému než Gazpromu.

Fotbalisty Schalke ruský koncern podporuje už od roku 2007 na základě druhé nejlukrativnější sponzorské smlouvy v německé Bundeslize po Bayernu Mnichov. Jistě to není náhoda vzhledem k tomu, že Německo je největším odběratelem ruského zemního plynu – své výsadní postavení na trhu této země si v roce 2005 pojistilo i tím, že do funkce předsedy dozorčí rady plynovodu Nordstream, spojujícího obě země, dosadilo bývalého kancléře Gerharda Schrödera. Lze se pak divit, že se Vladimír Putin osobně – a marně – snažil přesvědčit brankáře Schalke Manuela Neuera, který už měl nakročeno do Bayernu, aby zůstal v Gelsenkirchenu?

Vstup Gazpromu do Crvene zvezdy, navíc v roce 2010, kdy byl sice slavný a populární, ale po uši zadlužený srbský klub na pokraji bankrotu, se laikovi naproti tomu může jevit dost nepochopitelně, ale jen do okamžiku, kdy se dozví, že Gazprom kontroluje petrolejářskou firmu Naftna Industrija Srbije (NIS), která má v této balkánské zemi monopol. Srbsko je závislé na dodávkách ruského plynu, což má zásadní dopad na ekonomiku celého regionu a v psychologické rovině jistě i na utužování spojenectví obou pravoslavných národů. Putinova panslovanská rétorika padá v Srbsku na úrodnou půdu, což se Kremlu může hodit v době, kdy Bělehrad vede přístupové rozhovory s Evropskou unií.

Postoupíme-li ve světě fotbalu o patro výš, zjistíme, že Gazprom je jedním ze sedmi hlavních sponzorů nejlukrativnější evropské klubové soutěže, Ligy mistrů, a na ještě vyšší etáži patří do sedmičky hlavních partnerů mistrovství světa ve fotbale, čímž můžeme tento stručný, ale snad i dost názorný exkurs zakončit. Chtěl bych jen zdůraznit, že uvedený příklad globálního politického lobbingu prostřednictvím sponzorských aktivit zaměřených na sport není v dnešní době zdaleka ojedinělý a neomezuje se jen na Rusko.

Vraťme se k právě skončenému fotbalovému mistrovství světa. Už jsme se zmínili o obavách z toho, jakou atmosféru Rusko a jeho fanoušci připraví. Anglický reprezentant černé pleti Danny Rose dokonce varoval členy své rodiny před návštěvou šampionátu, chtějí-li zůstat živi a zdrávi. Co způsobilo, že se tyto obavy nenaplnily?

Jsem odkázán jen na informace z médií, ale nemám důvod pochybovat o tom, že Rusové v tomto ohledu odvedli vynikající práci – i díky armádě dobrovolníků, kteří nadchli zahraniční hosty svojí zdvořilostí, ochotou a připraveností kdykoli s čímkoli pomoct. Přiznám se, že jsem měl také dost velké obavy, a jsem přesvědčen, že pikle před šampionátem kuli jak islamističtí extremisté, pro jejichž teroristické choutky jsou desetitisícové davy na stadionech a ve fan-zónách doslova darem z nebes, tak „obyčejní“ fotbaloví chuligáni. Je dobře, že se obě skupiny podařilo zpacifikovat, ale ani se neodvažuju odhadovat, kolik peněz i lidských zdrojů – policistů a vojáků, těch uniformovaných i v civilu – si to vyžádalo.

Danny Rose nakonec mohl své varování v průběhu turnaje odvolat, ale to ještě bohužel neznamená, že s fotbalovými chuligány a potažmo celou ruskou společností je všechno v pořádku. V některých reportážích konec konců i z ruských úst zaznělo, že mistrovství světa je jen další velká potěmkiáda a po něm se všechno zase vrátí do zajetých kolejí. Ruský fotbalový svaz před třemi roky zřídil funkci takzvaného protirasistického inspektora, který měl vylepšit image pořadatelské země, a loni jmenoval bývalého kapitána „sborné“ Alexeje Smertina hlavním bojovníkem proti rasismu a diskriminaci v tamním fotbale – toho Smertina, který ještě před pár lety tvrdil, že žádný takový problém v zemi neexistuje. Rasismus zůstává „přirozenou“ součástí ruské fotbalové kultury a jeden lidumilný šampionát ho nevymýtí. Oficiálně je sice tento druh primitivního chování pranýřován, ale v zákulisí nad ním přivírají oči i ti, kteří by měli vychovávat – rozhodčí, trenéři a funkcionáři.

Vyprávět by o tom mohli všichni fotbalisté černé pleti, kteří hráli nebo hrají za ruské kluby. Například brazilský reprezentační útočník Hulk, který strávil čtyři roky v Zenitu Petrohrad, několikrát pohrozil odchodem z ruské ligy, protože byl „skoro ve všech zápasech“ terčem rasistických urážek a posměšků dokonce i z řad příznivců vlastního klubu, a v létě 2015 se na protest proti tomu odmítl zúčastnit losování kvalifikace mistrovství světa. Mnohokrát se také stalo, že když fotbalisté odpověděli na opičí skřeky a podobné vulgarity ruských fanoušků zdviženým prostředníčkem nebo hlasitými protesty, byli vyloučeni a následně potrestáni za nesportovní chování. Zeptejte se třeba bývalého záložníka Rostova a gabonského reprezentanta Guélora Kangy, který teď obléká dres pražské Sparty.

Já se zase ptám, jak je možné, že rostovské fotbalisty dodnes vede ukrajinský trenér Igor Gamula, jenž v roce 2014 zareagoval na dotaz novinářů, zda se Rostov zajímá o kamerunského obránce Benoîta Angbwu, slovy: "Už tak je tady šest černých, chcete, abych tu měl ještě sedmého?" Jistě, čeho je moc, toho je příliš: Gamula si s africkými hráči, kteří po tomto incidentu pohrozili bojkotem tréninku, nakonec všechno „vysvětlili“, kouč dostal pětizápasový distanc a – jelo se dál.

Nebo: Letos v lednu natočil obránce Spartaku Moskva Georgij Džíkija na zimním soustředění klubu ve Spojených arabských emirátech své tři brazilské spoluhráče tmavé pleti Luize Adriana, Pedra Rochu a Fernanda při tréninku a sedmdesátiletý mluvčí Leonid Trachtenberg na twitterovém účtu Spartaku k videu připojil text „Podívejte, jak se čokolády roztékají na slunci“ se smajlíky a emotikony znázorňujícími čokoládové tyčinky. Brazilští spartakovci se pak veřejně dušovali, že v nejpopulárnějším ruském klubu se nikdy, ale nikdy s projevy rasismu nesetkali, a mluvčí byl potrestán směšnou pokutou (v přepočtu necelých 8000 korun). Kdo by čekal projevenou lítost nebo omluvu, čekal marně. Na dotaz novinářů, jestli k tomu nechce něco říct, Trachtenberg odpověděl: „Můžu neříct nic? Raději bych řekl něco o fotbalovém zápase Spartaku na tréninkovém kempu.“

Nezbývá než panu Smertinovi popřát hodně úspěchů v dalším boji, který bude i po právě skončeném mistrovství světa jistě veden neztenčenou silou.

Jak se podle tebe MS v Rusku zapíše do fotbalové historie?

Je mi jasné, že mistrovství světa v Rusku vejde do fotbalových dějin spíš jako „nádherná oslava sportu“ než jako ukázka propagandistické marnivosti politického vedení pořadatelské země. Po sportovní stránce se turnaj doopravdy vydařil a zlato získal celek, který ani jednou neprohrál, takže titul je asi ve správných rukách. Přiznám se, že jsem v ofenzivně vedené finálové bitvě fandil Chorvatsku, ale jeho tým podle mě doplatil na to, že předtím absolvoval tři prodloužení a v duelu s francouzským favoritem už nenašel dost sil. Při pohledu na zastoupení jednotlivých kontinentů v závěrečných kolech to vypadá, že se v Rusku konal „euromundial“ – semifinále bylo poprvé od roku 2006 výlučně evropskou záležitostí. Ústup ze slávy oplakává hlavně Jižní Amerika, ale zklamali i Afričané, kteří se poprvé od roku 1982 nedokázali probojovat ze základních skupin.

Převratnou novinkou, která rovněž zůstane navždy spojena s právě skončeným šampionátem, bylo zavedení videotechnologie do rozhodování zápasů. Myslím, že každý musel ocenit její obrovský přínos, třebaže občas panovaly rozpaky nad nejednotným postupem hlavních arbitrů v tom, kdy se s videorozhodčím poradit a kdy ne. Tyhle mouchy se podle mě podaří v dohledné době odstranit. Už teď ale nikdo nemůže zpochybnit, že video významně přispělo ke snížení procenta chybných verdiktů a značnému nárůstu vstřelených branek z takzvaných standardních situací, což zápasy mnohdy oživilo.

A když jsme u obrázků, rád bych na závěr našeho rozhovoru vypíchl výjev, který pro mě ve zkratce pěkně vystihuje všechno, o čem jsme mluvili. Na trojici prezidentů a fotbalové pohlaváry, kteří po nedělním finále předávali medaile, se čekalo neuvěřitelně dlouho. Nad Lužnikami se mezitím nakupila černá mračna a přesně v okamžiku, kdy suita vyšla z útrob stadionu na hrací plochu, se strhl prudký liják. Na pódiu pak dlouhé minuty postávala na kost promočená chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová-Kitarovićová v kostkovaném dresu národního mužstva a její francouzský kolega Emmanuel Macron, zatímco nad hlavou Putina, skutečného vítěze mistrovství světa, po celou dobu úslužně držel deštník jeden z členů jeho ochranky. Myslím, že by se k tomu záběru i naší rozpravě hodil titulek „Dobro požalovat!“

(HLIDACIPES.ORG, PLEJER.CZ)